P. Vladimír Rudolf

Náš přímluvce v Nebi

P. Vladimír Rudolf se přestěhoval

Po dlouhé těžké nemoci doputoval v sobotu 8. července náš duchovní otec Vladimír RUDOLF v Kněžském domově sv. Václava ve Staré Boleslavi k bráně věčnosti. O týden později zaplnila lhotecký kostel P. M. Královny míru půl tisícovka vděčných farníků, aby se společně se 34 kněžími a 5 jáhny zúčastnili zádušní mše, celebrované pomocným biskupem pražským Václavem Malým. Evangelium přečetl symbolicky jáhen Karel Stádník, který za duchovní podpory P. Rudolfa tvořil ojedinělou křížovou cestu právě pro lhotecký kostel. „Buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete...“ Ano, otec Vladimír odešel zaopatřen sv. svátostmi a připraven celým svým šlechetným životem.

Promluvu při pohřebním obřadu pronesl blízký přítel zesnulého mons. Antonín Bradna.

„Díváme se zpět na jeden kněžský život.“

S paterem Vladimírem Rudolfem, který se narodil 19. září 1924 v Praskolesích a byl vysvěcen 23. dubna 1950 v Praze, jsme se seznámili jsme se před 55 roky, když přišel do semináře a začal studovat na bohoslovecké fakultě. Nadšený, plný iniciativy, srdečný, dobrý přítel a kamarád. To bylo v době, kdy organizační poměry byly ještě válečně neurovnané, ale mezi fakultou a seminářem panovala skvělá součinnost a vzájemné porozumění.

Zásluhu o to měl především rektor semináře, potomní pražský arcibiskup Josef Beran, který se měl stát za několik let světitelem Vladimíra Rudolfa. Že se jím nestal, zapříčinilo bolestné Boží Tělo ve svatovítské katedrále r. 1949. I mezi vámi je několik svědků této neslýchané komunistické provokace. Mezi bohoslovci, kteří chránili svého arcibiskupa, byl i Vladimír, vždy odhodlaný a zapálený pro věc Boží. Kněžské svěcení přijal za necelý rok z rukou biskupa Antonína Eltschknera.

Teprve za čtyři roky mohl nastoupit na své první kaplanské místo v Berouně, když předtím musel vykonávat těžkou vojenskou službu, spíše by se to dalo nazvat vojenskou otročinou. V roce 1955 byl poslán jako duchovní otec do zbirožské farnosti, kde působil 12 let.

Když se začalo probouzet „pražské jaro,“ Panna Maria si ho přitáhla sem do farnosti, která je zasvěcena jí jako Královně míru a má trvale připomínat barbarský čin zfanatizovaného davu, který strhl její sochu 3. listopadu 1918 na Staroměstském náměstí. S Vladimírem se počítalo jako s jedním z průkopníků duchovního osvobození a duchovní obnovy – a to nejen v Praze. Jeho povolání do Prahy bylo jedním z jasnozřivých rozhodnutí tehdejšího správce arcidiecéze biskupa Františka Tomáška.

Na shromáždění u Kaplanů 12. března 1968 vystupuje P. Rudolf spolu s Otou Mádrem jako mluvčí kněží a věřících s požadavky katolíků za svobodu církve. Je iniciátorem nápravy církevních poměrů ve spolupráci s biskupem Tomáškem. Zvlášť vehementně požaduje rozpuštění tzv. mírového duchovenstva, které bylo nástrojem komunistů v potlačování práv církve. Jeho úsilí se setkává s úspěchem. Představitelé mírového hnutí odcházejí do ústraní.

Vladimír Rudolf je v té době pověřen vedením redakce Katolických novin a současně se svými spolupracovníky připravuje založení Díla koncilové obnovy, které má vnést do společenství věřících ralizaci myšlenek II. vatikánského koncilu.

Památným zůstane datum 14. května 1968, kdy se na Velehradě scházejí všichni tehdejší biskupové a velké množství kněží i laiků, kteří tleskají projevu dr. Antonína Mandla, který promluvil ze srdce všech přítomných, kteří chtěli usilovně pracovat na duchovní obnově našeho národa.

Bohužel 21. srpen 1968 udělal tečku za všemi těmito programy. Skončila krátká, ale slavná éra Díla koncilové obnovy. Vladimír Rudolf se vrací v plné intenzitě k práci ve své farnosti na Lhotce. Obohacen o mnoho zkušeností snaží se zůúrodnit tuto část vinice Páně. Vy sami, farníci, víte, kolik práce vykonal. Měl vás rád a vám se obětoval. Pán – Hospodin – ví o všech jeho úsilích, bolestech, strastech i o každém vítězství.

Život P. Vladimíra Rudolfa byl bohatý a pestrý. Mluvil jsem s ním naposled, když se před 3 roky loučil se svým dobrým přítelem a spolubratrem P. Antonínem Bělohlávkem v počapelském kostele Nanebevzetí Panny Marie. Velkou část života prožil mezi vámi, 32 let. Přišlo stáří: je obtížné ho nést a často je samo o sobě na obtíž.

My kněží máme připraven pro toto období dočasný domov ve stínu staroboleslavské mariánské svatyně, kde se uctívá Paladium české země. Tam doputoval k bráně věčnosti i náš spolubratr, váš duchovní otec Vladimír Rudolf.

Na závěr bych chtěl opakovat slova rozloučení, jak je zachytil františkán P. Benedikt Holota ve svých aforismech o otci Janu Urbanovi: „Prosím mlčte! Mlčte, nemluvte mi do umírání. Řečí je dost. Vše je oběť – Ježíší, věřím, důvěřuji, miluji. Miluji vás, s Pánem Bohem, žehnám, žehnám vás. Amen.“

Mezi četnými hosty byli přítomni také zástupci Ackermann-Gemeinde z diecéze Würtzburg. S kněžími koncelebroval mši svatou P. Karl Heinz Frühmorgen. Předseda AG Adolf Uhlmann mj. řekl: „Otec Vladimír byl i pro nás otcovskou osobou. Kdo se s ním někdy setkal, toho si získal. Přijeli jsme, abychom o tom podali svědectví a poděkovali mu. Doufáme, že ho nebeský Pán přivítá a dá mu nebeskou blaženost.“ Profesor Heinrich Bruckner dodal: „Za sto let P. Rudolfa už třeba nikdo nebude znát, ale Bůh ho znát bude. I za sto let budete mít ve farnosti dobrého a věrného přímluvce...“

Chrámový sbor, na který byl P. Rudolf hrdý, se rozloučil se svým pastýřem Requiem od prvního lhoteckého varhaníka a významného církevního skladatele Vojtěcha Říhovského.

Mnozí farníci doprovodili P. Rudolfa na hřbitov do jeho rodných Praskoles. Tam vikář P. Antonín Doležal, někdejší probošt vyšehradské kapituly, společně s P. Bedřichem Vymětalíkem otce Vladimíra vrátili do země jeho rodičům.

Víme, že smrtí vše nekončí, ale začíná. Proto ani smuteční oznámení – jak si to P. Rudolf přál – neneslo černé rámování, ale svítilo jakoby bílým ornátem. Tak to vnímal i otec biskup V. Malý, když hovořil o bohoslužbě plné naděje. „Skončilo padesát let kněžství, my ale máme naději, že Bůh svého služebníka P. Rudolfa přijme k sobě.“

Zdeněk Pejčoch

Člověk, Který se nebál

V naší farnosti se všeobecně ví, že otec Vladimír Rudolf byl dobrý němčinář. Z němčiny pilně překládal a s Německem – tehdy ještě západním – měl styky i v době, kdy to bylo dost riskantní. Ale svého času pozornosti návštěvníků Lhotky nemohl uniknout ani dav Poláků, který vždycky v neděli po „desáté“ mši svaté před naším kostelem čekal na mši polskou. Tu páter Rudolf „zdědil“ po předčasném úmrtí kunratického duchovního správce Lubomíra Rosenreitra, když měl nějaký čas na starosti také tamní osiřelou farnost. Otec Rosenreiter z pražských Vinohrad učil na teologické fakultě v Litoměřicích a o nedělích „farářoval“ v Kunraticích. Když se na stavbě masokombinátu v Písnici objevili polští dělníci, začal L. Rosenreiter v Kunraticích sloužit zvláštní mši i pro ně.

Pak dostal pro trvalé působení v Kunraticích tehdy nezbytný státní souhlas jiný kněz. Mše pro Poláky P. Rudolf „přenesl“ na Lhotku. Tehdy mě požádal, abych mu při nich dělal tlumočníka. V rychlosti jsem ho polsky naučil stálé liturgické texty, a co bylo možné, jsem včetně obou čtení polsky četl já. Problém však byl s evangeliem. To jsem jako laik číst nemohl. Otec Rudolf je tedy párkrát přečetl česky a já překlad evangelia polsky. Nakonec se evangelium po několika rychlohodinách polského čtení naučil jakž takž přečíst polsky. Byl velmi učenlivý.

Na polské kázání to však pochopitelně nestačilo. Kázat Polákům musel i nadále česky. Jenomže překládat jeho kázání z češtiny do polštiny byl problém zase pro mne. I když jsem se polsky domluvil, pravidelně četl řadu polských novin a časopisů a poslouchal polské vysílání ze Západu. V době, kdy začal otec Rudolf na Lhotce sloužit polské mše, tedy už dávno nebyl pro mne problém kdykoliv cokoliv překládat z polštiny do češtiny. Naopak to ale bylo horší. Zvlášť kdyby se pater „rozpálil“, jak se mu to někdy při homiliích stávalo. Naléhal jsem tedy na něho, aby se při kázání pro Poláky „mírnil“ a kázal jednoduše, abych překlad z češtiny do polštiny nějak zvládl. Slíbil to a dodržel. Poměrně krátce, nikoliv tedy asi 25 minut jako při nedělních mších českých, kázal pro Poláky nejen ze začátku, ale i později, když mě jako překladatele vystřídala vždycky některá z přítomných Polek, které už z češtiny něco pochytily.

Při polské mši v neděli dopoledne býval kostel téměř vždycky nabitý jako při českých bohoslužbách o Vánocích nebo nějakých výjimečných příležitostech. Většinu návštěvníků polské mše tvořili muži. Když zpívali píseň Bože, cos Polsce, kterou my zpíváme se slovy Bože, cos ráčil, byl to úžasný mužský sbor a pro posluchače fantastický zážitek. A varhaník Petr Fanta se postupně učil další a další polské písně, takže polští bratři a sestry ve víře se u Panny Marie Královny míru mohli myslím cítit skoro jako doma.

Jenom málokdo z věřících asi ví, že za bolševika i konání bohoslužeb musel schvalovat tzv. církevní tajemník příslušného Obvodního nebo Okresního národního výboru, představitel tehdejší „církevní politiky“, prodloužená ruka komunistické strany a Státní bezpečnosti. Byl to prostě takový dráb přes velebníčky. Aby nebyli moc horliví. Zatímco pracující měli pracovat co nejlépe, od kněží se očekával naprostý opak. Církevní tajemník vůbec chtěl vědět o všem, co se ve farnosti „šustne“. I když bylo v kostele nebo na kostele zapotřebí třeba jen něco opravit, státně-stranický dráb přes církve to musel povolit. A právě v této souvislosti mi otec Rudolf jednou, když jsem se mu svěřil, že jsem se zhroutil, protože mě vydírala Státní bezpečnost, řekl: „Nic si z toho nedělej. Když musím jít za církevním tajemníkem, jsem z toho celý roztřesený. I když jde o nějakou pitomost, třeba jen o výměnu několika tašek na střeše.“

Teprve mnohem později, po tom, co je bolševik zakázal, jsem se dověděl, že po celou dlouhou dobu P. Rudolf polské mše tady na Lhotce sloužil, aniž by je na národním výboru ohlásil. Asi se bál, že by mu je církevní tajemník nepovolil. Takže ve snaze zabezpečit duchovní potřeby několika set Poláků pracujících v sousedství raději riskoval další průšvih. Dnes s odstupem času se mi otec Vladimír jeví – ač to zní paradoxně – jako člověk, který přestože měl strach, se nebál. Kdykoliv se setkám s některým knězem, dnes už obvykle starším, jehož někdejší počáteční nadšení pro Boží věc se za časů komunismu vlivem tehdejších okolností postupně proměnilo v pastorační lenost přetrvávající dodnes, tím více oceňuji, co pro nás otec Vladimír Rudolf obzvláště v těch těžkých dobách dělal. Zvlášť to oceňuji proto, že vím, za jakých podmínek kněží tehdy pracovali. Jako člověk, který k němu čtvrt století chodil ke zpovědi, si zase považuji toho, že se otec Rudolf nebál, ani když jsem se na něj obracel s problémy, jaké jsem svého času do jisté míry měl s tím, co bych nazval církevní ortodoxií. Před Pánem Bohem si svými radami bral na svědomí i takové moje problémy, které by řada jiných kněží „řešila“ nějakou všeobecnou rádoby náboženskou frází a tudíž by klidně nechala penitenta „smažit se ve vlastní šťávě“. Myslím, že neškodí, abychom si i toto, když na svého zesnulého faráře vzpomínáme, s vděčností připomenuli.

(JS)

Ještě jedna vzpomínka

Jen velmi nerad připouštěl pater Vladimír, aby se o něm veřejně hovořilo a psalo. Jednou udělal výjimku. Šlo o vzpomínku na sestru Zdeňku. Hluboký vztah k ní ho provázel celým životem.

Požádal mě svého času, abych se u něj zastavila. Jen s rozpaky vyslovil prosbu, zda bychom nějak mohli v tisku připomenout její nedožité sedmdesátiny. Připadaly na 2. listopad 1988. Větší materiál bylo možné nabídnout do Květů, ale bylo jasné, že v době přeznívající normalizace nemůže být zmíněno jméno bratra-kněze. Pater o to ani nestál. A tak vznikly a vyšly tiskem řádky o Zdeňce Rudolfové, které si připomínáme.

Stala se 20. 11. 1944 obětí posledních válečných měsíců v Brně. Bylo jí tehdy šestadvacet let. Ještě letos při pohřebním obřadu patera Rudolfa si jedna pamětnice vzpomněla, jak se tehdy v rodném městečku se Zdeničkou loučil početný průvod družiček v bílém.

V Praskolesích žila od dětství s rodiči a bratrem Vladimírem, o šest let mladším. Jejího hlaholivého sopránu byl plný dům. Otec Josef pracoval jako dělník na dráze, maminka Antonie si hleděla domácnosti a vypomáhala na polích. Ničeho nebylo nazbyt, jen dobré pohody, srdečnosti a laskavosti. Domek měli na dluh, ale nestěžovali si, ale Zdenička musela záhy vypomáhat. Vyučila se švadlenou, zatímco v duchu toužila po umělecké dráze.

Měla průkazný talent, třebaže rodiče nebyli muzikanty. Jen maminka překrásně zpívala. Otec měl v obci jako první krystalku, a když Zdeňka prvně slyšela z přístroje lidský hlas, prohlásila: „Takhle budu jednou zpívat v rádiu.“ Trochu to všechny překvapilo i pobavilo, ale ona trvala od té chvíle na svém a chtěla studovat hudbu. Rodiče dali dohromady nějaký peníz a koupili od cesťáka, zase na dluh, klavír. Od čtvrté hodiny ranní zněly pak domkem denně stupnice a etudy. Učitelka hudby ji záhy doporučila ke zkouškám na konzervatoř. Byla přijata, ale ne do klavírní třídy, nýbrž na zpěv. Denně dojížděla do Prahy a ke konci studia si našla levný podnájem. Studovala pilně u prof. Zdeňky Vavrdové a ještě dávala v blízkém Žebráku hodiny klavíru. Absolventským koncertem na Žofíně v r. 1942 studia ukončila.

Byla úsměvná, veselá, půvabná, radostný typ člověka a přitom nenápadná a skromná. Už za studií ji chtěl dirigent Jaroslav Vogel angažovat do ostravské opery, ale tatínek nepovolil: „Nejdřív dostudovat, pak vydělávat!“ Teprve po absolutoriu se stala členkou operního souboru Českého divadla moravskoostravského. Za jednu a půl sezony tam nastudovala čtrnáct rolí! Stačí připomenout Barče, Jitku, Karolku, Agátu či Donu Elvíru. Měla mimořádný hlas a velký talent. Kritiky hovořily o pronikavých úspěších a příslibu pěvkyně velkého formátu.

Tehdy ji bratr Vladimír varoval, aby nepodlehla zkaženému prostředí divadla a ona odpověděla: „Kdybych měla žít podle představ, které lidi o hercích mají, dávno bych musela s kariérou skončit.“ Žila jen svým zápalem pro hudbu, a láskou ke zvolenému povolání. Počátkem roku 1944 odcházel Jaroslav Vogel do Českého lidového divadla v Brně a vzal znamenitou sopranistku s sebou. Ve stejnou dobu dostala nabídku na místo sólistky Vídeňské státní opery. Uvědomělé češství jí to nedovolilo! Na počátku její třetí sezony však byl brněnský operní soubor Němci rozpuštěn.

A pak se to stalo. Odpoledne 20. listopadu se sešli členové souboru v budově starého divadla Na Veveří a mezi nimi i Zdeňka Rudolfová. Náhle se rozezněly sirény. Zažila dost náletů v Ostravě a věděla co dělat. Nejlépe bude přimknout se k mohutnému klenutí. Přímá bomba ale zasáhla právě tento nosný sloup za jevištěm a ona zůstala pod ním. Divadlo se zhroutilo jako domeček z karet. Bratr Vladimír a Zdeňčin snoubenec, s nímž se měla za dva tři měsíce brát, ji marně hledali, kde mohli. Až těžce zraněný vrátný divadla jim v nemocnici řekl, že zůstala tam...

Pater Vladimír si ji nesl ve svém srdci do posledních chvil pozemského života.

Marie Kulijevyčová

Z památných promluv otce Vladimíra Rudolfa

Promluvy P. Vladimíra Rudolfa byly tou nejsilnější stránkou jeho charizmatické osobnosti. Nedělní rozhlasové přenosy z kostela Panny Marie Královny míru ladili na svých přijímačích i ve svém nitru křesťané v celé republice. Desítky dopisů s příznivými ohlasy pak otce Vladimíra povzbuzovaly k ještě větší kazatelské intenzitě. Slova, která tehdy byla řečena, dále platí. Nikdy nezreziví, protože to jsou hřivny z do-brého kovu...

Bůh miluje, Bůh odpouští. Jen jedno nemůže odpustit, a to jest: nemilovat nebo neodpouštět, když je na nás řada. Když však Bůh zjistí, že přes všechna jeho odpuštění jsme se nenaučili milovat, nemyslete, že vám odejme svou lásku nebo své odpuštění.

Boží zákony nejsou jako zákony lidské, kde četník musí běžet za zlodějem, aby mu zabránil potěšit se v klidu ovocem svého lupu. Boží zákony jsou zákony našeho štěstí. Věci nejsou dobré nebo špatné proto, že Bůh je dovoluje nebo zakazuje, ale Bůh je odsuzuje nebo drží na uzdě proto, že jsou škodlivé nebo nepříznivé. Náš Bůh je jen láska. Ale láska nás nechává svobodnými, svobodnými milovat nebo nemilovat; a sama sebe by popírala, kdyby se dovolávala jiné síly než této!

Kristus je největší revolucionář dějin, a křesťanství by zrevolucionovalo svět, kdyby křesťané sami pečlivě nekropili svů jstřelný prach vší tou svěcenou vodou svého pohanství, zachovávaného pod křesťanským nátěrem.

Víra, to je mít světlo, abych snášel temnoty. Máte-li jen světlo, zdá-li se vám víra zřejmá, znamená to, že jste ve vizi, ale nejste ve víře. Víra je směsice světla a temnoty. Máte-li jen temno, nemůžete věřit. Víra – to znamená mít dost světla, aby bylo možno snášet své nesnáze. Budete mít vždy dost světla, abyste snášeli temnoty a nevěřící mezi vámi budou mít vždy dost temna, aby odmítali světlo. Víra je úžasně svobodná. Vatikánský koncil ohodnotil tento charakter svobody – výzvou na svědomí. Vane-li Duch, obnovuje tvář země a tvář církve.

Věříte ve vzkříšení a v život věčný? A co peklo? Zde musí být jasně řečeno toto: Bůh peklo nestvořil, Bůh nestvořil nějaké místo pro mučení, trestání, démonický vesmír, v němž by se mstil na svých nepřátelích. Podle křesťanské filozofie je zlo nedostatek dobra. Bůh nestvořil zlo. Vše, co Bůh stvořil, je dobré, velmi dobré.

Peklo je právě tak duchovní říše jako nebe, je stavem duše, stvořené pro Boha, která Boha potřebuje, jako my potřebujeme vzduch k dýchání, ale ta ho odmítá, a tím se zalkne. Není to Bůh, který zatracuje lidi, nýbrž lidé se zatracují sami. Bůh miluje vše, co stvořil. Bůh miluje i zavrženého, miluje ho jako tvora. Zavržený je ten, kdo odmítá lásku Boží, jí se vyhýbá a tím se trestá sám. Jako kdyby nějaký dům v horách, zatopený sluncem, měl pečlivě uzavřené dveře a okenice proto, aby zůstal v temnotě. I v pekle svítí světlo v temnotách, ale temnoty je nechtějí přijmout.

Nesmíme si tedy představovat, že Bůh žene lidi do pekla a tam je drží. Tato představa je falešná a nebezpečná pro představu, kterou o Bohu máme. Nedělejme přece z Boha násilníka. Právě naopak: peklo je výrazem respektu, který má Bůh pro naši svobodu. Bůh nikdy nebude nikoho nutit, aby ho miloval, každý po celou věčnost půjde tam, kam si přeje jít. Tam, kde bude váš poklad – tam bude také vaše srdce, tělo i duše. Stačilo by hnutí lásky, hnutí lítosti, volání po smilování a peklo by pro nás přestalo existovat.

Budeme to svádět na celý svět, ale tak daleko se nepokoříme, abychom přiznali vinu a prosili za odpuštění. Raději zůstaneme nešťastni, zcela sami ve své pýše a nenávisti, osobní soběstačnosti, než abychom byli šťastni díky Druhému, s Druhým, s bližními. Peklo se vytváří samo. Je to produkt výhradně osobní výroby. V nebi se žije se všemi ostatními. Peklo: posíláte všechny k čertu a sami tam jste!

O prázdninách jste jistě přišli do kostela, kde bylo jen několik věřících lidí. Neboj se malé stádečko. Mnoho křesťanských obcí bylo v uplynulých letech nesvobody doslova zdecimováno. Unavení kněží, kteří přežili, jsou vyčerpáni a nemají již sil – zasloužili by si odpočinek a péči – není náhrady, a tak dávají, co jim ještě zůstalo. To mějte na mysli, když přijdete do prázdného kostela. Co všechno asi pan farář ze svého života v nesvobodě prožil? Patnáctý srpen byl pro mnohé kněze posledním dnem prázdnin. Po tomto datu začínal zápas o děti. Přihlásí se k výuce náboženství, nebo vyhraje soudruh ředitel a bude hrdě hlásit na okres, že na své škole vymýtil náboženské předsudky?

Jen Bůh ví, kolik bolesti prožíval kněz i rodiče. Tento nerovný zápas končil svátkem Narození Panny Marie. Přihlásilo se hodně dětí, málo, nebo žádné? Ať vám vaši rodiče vypravují, jak to bylo. Teď jste svobodni a můžete se bez obav hlásit k výuce o Bohu. Nezapomeňte! Neboj se, malé stádce, neboť se vašemu Otci zalíbilo dát vám království. Příkladem nám byla a je naše nebeská Matka Panna Maria. K nebesům dnes zaleť písni, tam kde sídlí matka tvá. Zpívejte všichni. Maria je připravena všechny vaše rány – rány duší i srdcí – uzdravit.

(v živém archivu zalistoval Zdeněk Pejčoch)