Duchovní obnova pro manžele

ve farnosti Panny Marie Královny míru

20. 3. 2004

Přednášky vedl

Mons. ThDr. Michael Slavík, generální vikář.

Úvod

Je možné, že po promluvách nebudete schopni zabrat, chytnout se nějakého tématu. Nenechte se tím vyvést z míry. I kdybyste měli chodit po kostele a opakovat „chci se modlit, chci se modlit,“ tak to má smysl. Člověk by měl podněty, které získá, jak se říká „komunikovat s Bohem“, tedy bavit se o tom s Bohem a potom komunikovat s partnerem a pak třeba ještě s někým jiným. To je důležitý proces. Důležité je nevynechat komunikaci s Bohem. Když jsem dělal rekolekci v semináři, bohoslovci něco zaslechli, měli problém a šli ho řešit. Já jsem řekl: „Prosím tě, už jsi o tom mluvil s pánem Ježíšem před svatostánkem?“ On: „To ne.“ „Tak to zkus nejdřív a potom přijď a budeme o tom mluvit.“ Tahle fáze by se opravdu neměla vynechat.

Jmenuje se to obnova... Mne vždycky tohle pojmenování uvádí do rozpaků, i když neznám lepší název. Podkládá nám, že jsme někdy byli v nějakém ideálním duchovním stavu, spadli jsme z něj a musíme se obnovit, abychom se do něho vrátili. Já si myslím, že to je iluze. Pochopitelně, my se obnovujeme ve vztahu k Bohu. Pod vlivem starostí opadá intenzita vztahu s Bohem, máte zkušenost, že pod vlivem těchto starostí a povinností ochládá i vztah s partnerem, protože na sebe nemáte tolik času. Nemáte čas mluvit o svých problémech, o svých radostech - to je také důležité. Zrovna včera jsem měl návštěvu lidí, kteří strávili nějaký čas v Itálii a oni říkali: „Na těch Italech je úžasné, že oni jsou třeba na sjezdovce a pořád se povzbuzují, komunikují spolu. Manžel říká manželce nebo naopak ona jemu: Jak se ti jelo? Líbí se ti to tady? Nechceš něco jiného? Jsi spokojený? A pořád mezi nimi probíhá takováhle komunikace.“ Je to taková starost o kultivaci jejich vztahu. Možná je to jejich národní nátura, já Italy tolik neznám. Ale byl to zajímavý postřeh. U Čechů je tohle problém. My jsme dost skeptický až cynický národ. S námi hned tak něco k dobru nepohne a promítá se to v lecčems, třeba právě v manželství. Jsou to naše dispozice, které musíme překonávat.

Mám tu připravených pár myšlenek. Začneme na prvních stránkách Bible v 1. a 2. kapitole, protože tam jsou základy o vztahu muže a ženy.

1. zamyšlení

Modlitba: Pane, Ježíši Kriste, prosíme tě, naplň nás svým Duchem, abychom ti otevřeli svoje srdce a slyšeli tvoje slovo, abychom se nechali vést. Vytvoř nám prosíme vnější i vnitřní podmínky, aby rostlo tvoje království teď skrze toto naše setkání s tebou. Amen.

Napadlo vás, že jste v podstatě zejména vy, kdo žijete v manželství už déle, výjimkou ve většinové společnosti? Manželství, to není samozřejmost. Už vůbec není samozřejmostí tak zvaně fungující manželství. A ještě menší samozřejmostí jsou milující se manželé. My možná někdy ke skutečnosti manželství přistupujeme jako k něčemu, na co máme nárok šťastně prožít. Mnoho křesťanských katolických manželství se dostane jakoby do pasti, protože přítomnost milujícího partnera považují za samozřejmost. Řekněme si rovnou: NIC NENÍ SAMOZŘEJMÉ. A ještě řeknu toto: NA NIC NEMÁME NÁROK - nikdo z nás. Dostaneme se tak do pozice samozřejmosti, a že máme na něco právo, a do stavu rutiny. Ta nějaký čas funguje. Většinou muži jsou v tomhle směru méně nároční. Oni jsou nároční na jiné věci, aby měli navařeno, vypráno, jakž takž uklizeno, jakoby „seřízenou“ rodinu, žijí v pohodě. Žena už má dávno problém, že se s ní nedostatečně baví, že si toho nebo onoho nevšiml atd. Až to bouchne a manžel se ptá: „Co je? Co se děje? Já jsem vůbec netušil...“.

Dostáváme se k tomu, že muži některé věci vnímají jinak. To jsou známé věci. Rád bych se teď dostal na začátek Písma sv., kde se píše, kdo je muž, kdo je žena, k čemu je tento pár a jaká jsou s tím spojena úskalí. V 1. kap. ve 26 verši se dočteme: „(26) I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby ... (27) Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil... (28)...“ Tady je hlavní zprávou, že člověk je obrazem Božím. To se vztahuje na duchovní podstatu, na rozumovost, kterou máme apod. ale z tohohle textu vyplývá především, že člověk je obrazem Božím jako muž a žena. Že tedy „singl“ včetně celibátníků nemůže ve světě plnohodnotně zobrazit Boží existenci. „Stvořil ho jako muže a ženu.“ Tím nechci znehodnocovat život svobodných a zasvěcených, to je úplně jiná kapitola, ale manželský pár - muž a žena - jsou tím vzájemným doplněním se potencí tvůrčí mocnosti podílet se na tvůrčím díle a dávat dál život, což je právě problém registrovaného partnerství. V Kanadě mají teď takový zákon, že manželství je vztah, (neříkám to doslovně) do kterého vstupují dvě rovnocenné osoby. Není definováno ani že je to mezi mužem a ženou a dokonce z toho nejsou vyloučeni ani blízcí příbuzní, takže tam je možné manželství mezi dcerou a otcem nebo mezi bratry. Podstatou manželství je ale právě to doplnění, které dává možnost vzniku nového života. To je první výrok.

A druhý úryvek si vezmeme o stvoření ze 2. kap., kde Bůh vodí k člověku zvířata a nic není člověku rovnocenné, což je důležité v dalších implikacích. Tady udělám odbočku: jsem velmi smutný, když se některé zájmy (např. přírody) nadřazují nad člověka. Takže támhle kvůli nějakým žábám se na západním okraji Prahy nemůže dostavět okruh a všechna auta tedy jezdí tudy a vy to tady dýcháte. To je disproporce, vytržení z kontextu a zájem člověka se postaví někam jinam. Ale to tady teď nechceme řešit. Hospodin vodí k člověku zvířata a ukazuje se, že pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná. (2, 21) „I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel místo masem. (22) A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. (23) Člověk zvolal: Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest. (24) Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. (25)...“

To je vyprávění, které v nás podněcuje fantazii, kde Hospodin jako primář na chirurgii vyndává kousek žebra a dělá z toho nového tvora. Pochopitelně tenhle text má hlubokou symboliku. Především ani muž nebyl při tom, když se tvořila žena, ale ani žena nebyla při tom, když se tvořil muž. To je Boží tajemství. Muži a ženy sami o sobě jsou Božím tajemstvím. To tajemství se nějakým způsobem v manželství poznává, ale nemůžeme se stát jeho pány. Dokonce i my sami sobě jsme Božím tajemstvím. Žena je vzata z žebra, což je bok. Není vzata z paty, aby muž po ní šlapal, ani z hlavy, aby ho ovládala. Je vzata z boku, aby mu stála po boku. To je základní poselství, základní filozofie vztahu mezi mužem a ženou v manželství. Jsou partneři, kteří si mají stát po boku. Od té doby, pochopitelně, se žena vždycky touží jakoby do toho boku vrátit a muži stále něco chybí, pokud nenajde tu ženu, která mu ten bok doplní. A když přivede Hospodin k Adamovi tu utvořenou ženu, při čemž on nebyl, protože to zaspal (Hospodin na něho uvedl mrákotný spánek), Adam ji uvidí a zvolá: „To je kost z mých kostí a tělo z mého těla!“ Jinými slovy Adam je z toho „celý vedle“ a říká „Hospodine, to je něco! To je něco! Konečně! To je něco!“ První mužova zkušenost se ženou je, že je z ní „celý vedle“ a ženina zkušenost s mužem je, že on je ze mě „celý vedle“. A že to je úžasné. Že je ohromující tahle zkušenost. A tak by to v manželství v podstatě mělo být pořád: být ze sebe „celí vedle“.

Pochopitelně víme, že život běží trochu jinak. Bohužel nezůstala situace, že jsou ze sebe „celí vedle“, ale přišel také hřích. Posuneme se kousek dál. Adam ze ženy, ze které byl původně vedle, když Hospodin říká, jak to je po tom hříchu, Adam říká: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ Jinými slovy: „Hospodine, tobě to nevyšlo. Tys mi postavil do života ženu, aby při mně stála, po mém boku. Ale to se ti nepovedlo. Ona za to všecko může.“ To není pochopitelně příliš gentlemanské a statečné od Adama, ale musíme počítat nejenom se zkušeností vzájemného ohromení se jeden druhým, ale také se zkušeností po hříchu vzájemného zklamání se. „Ona při mně měla stát, ale nestála.“ „On mi měl být oporou, ale není.“ V křesťanském manželství se neustále pohybujeme mezi tím ohromením a mezi hříchem. Když pak přijdou za Pánem Ježíšem a ptají se ho, jestli je dovoleno propustit manželku z jakékoliv příčiny, přičemž v té době v Palestině byly dvě rabínské školy Hilelova a Šámajova (já teď nevím, co pro kterou platilo), jedna byla přísnější, k propuštění ženy muselo být něco závažného, jiná byla liberální a v ní stačilo k propuštění ženy třeba jenom to, že žena připálila oběd. Propuštění ženy bylo to v souladu s Mojžíšovým zákonem. Pro ty farizeje a zákoníky to nebyl teologický problém v tom měli jasno. Ale když s tímhle přijdou za Pánem Ježíšem (Mt začátek 19. kap.), asi tuší, že v jeho podání to bude trošku jinak. A Pán Ježíš říká: „No, jo, Mojžíš to sice dovolil, ale pro tvrdost vašeho srdce. Proto, že vaše srdce je ovládnuté hříchem. Ale na začátku to tak nebylo. Na začátku byl ten úžas, ta spolupráce.“

Když v člověku narůstá hřích, začne mu nějakým způsobem ovládat srdce. V Písmu sv. se objevují obraty jako „ztučnělo jim srdce“. Řecky se to řekne sklerocardiah, čili skleróza srdce. Víme, že skleróza je dost nepříjemná choroba. V cévách se začne usazovat cholesterol. A panečku když se nám začne v cévách usazovat ten duchovní cholesterol! Takové srdce pak bije po svém a my potřebujeme dostat to srdce do pulzu se srdcem Božím. Když v manželství jeho srdce pulzuje se srdcem Božím a její srdce pulzuje se srdcem Božím, tak musí být shoda a jinak to nemůže být. Čili ztučnělo jim srdce. Nebo zkamení srdce. „Vezmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa,“ říká evangelium. I ten drobný hřích (v manželském stavu se to možná projevuje ještě intenzivněji a zřetelněji než jinde), to je něco jako když v krápníkové jeskyni kape vápenná voda a kape a kape pořád a pomaloučku narůstá něco kamenného, ta vodička vypadá neškodně a za čas tam je najednou pevný sloup. A takhle funguje hřích vůbec a v manželství taky. Ty hříchy, nereflektované věci, neřešené věci vytvářejí monolit. Najednou se s tím nedá hnout.

Ježíš říká: „Na počátku tomu tak nebylo,“ a pak vysloví ten obrovský požadavek jednoty a jedinosti křesťanského manželství. A já vám řeknu, že jsem přesvědčen, že tento požadavek, který má Ježíš, je neuskutečnitelný bez Boží milosti. Je to něco, co je nad lidské síly, a co starozákonní člověk, který neměl takový přístup k Boží milosti jako máme my právě skrze svátost manželství, nemohl realizovat. Skrze svátost manželství jsou muž a žena uzdraveni z těch dramatických následků dědičného hříchu, které by je zneschopňovaly k vytvoření harmonické dvojice. To už začíná ve křtu. Ve křtu jsme uzdraveni ze všeho, co by nás mohlo oddělovat od Boha. Nejsme uzdraveni ze žádostivosti, z náklonnosti ke hříchu atd., ale z toho, co opravdu stojí mezi námi a Bohem, uzdraveni jsme. A dostáváme sílu (říkáme jí třeba milost pomáhající) ve svátosti smíření, abychom uskutečňovali Boží plán s námi. A ve svátosti manželství to funguje zcela specificky právě za tím účelem, aby se ta „skleróza“ přemohla, aby ty krápníky nevyrostly, aby člověk byl schopen naplnit ideál, k němuž byl stvořen, totiž: aby muž a žena vytvářeli obraz Boží v tomto světě. Srozumitelný obraz Boží, Boží lásky, Boží tvůrčí síly, Božího přitakání k člověku.

Manželství, kde existuje permanentní konflikt, nervozita, kde na sebe jeden na druhého ječí, co takové manželství zobrazí světu? Nervózního Pána Boha, se kterým nechce nikdo nic mít společného. To je karikatura, takový Bůh není, to nic nezobrazuje. Ale právě Pán Ježíš přichází na pomoc slabému člověku a to, co nebylo ve Starém zákoně možné, je možné člověku znovuzrozenému, který se narodil z vody a z Ducha svatého a který tedy i své manželství uzavřel v Pánu a může z toho žít. Čili my musíme vidět nejenom začátek, ale také realitu hříchu, která se bohužel v našem životě objevuje, ale hřích, prosím vás, opravdu nemusí být definitivní skutečností našeho života, protože Kristus všechny naše hříchy vynesl na dřevo kříže. Hřích, jehož následkem je smrt, opravdu může mít nebo měl by mít (!) - proto jsme tady, tak doufám, že bude mít - slovo nanejvýš předposlední, ale ne poslední. Poslední slovo má Ježíšova milost - znovuzrozující, věčný život. Jenom si nesmíme hrát na to, že destruktivní síly v našem životě nepůsobí, na druhé straně nesmíme být zmateni z toho, že působí, a musíme znát na ně lék. Vás z toho nemohu obviňovat, protože byste sem nepřišli, kdybyste na ně neznali lék. Tak se těch léků musíme chopit.

Ještě bych tady řekl dva textíky z Nového zákona. Právě člověk znovuzrozený, obrácený, může ideál manželství a rodiny uskutečňovat takový, jaký vykreslil Ježíš. Dostáváme se k listu Efesanům 5, 21 ad.: „(21) V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým.“ „V poddanosti Kristu,“ - to je znovuzrozenost: já uznávám, že Ježíš je můj Pán. To je poddanost: že Ježíš je můj Pán, že to je tedy ten, kdo rozhoduje o mém životě. K tomu dávám jeden obraz. Křesťan neobrácený je ten, který sedne do auta, sedne si za volant, posadí vedle sebe Pána Ježíše, protože je přece věřící, řekne: „Pane Ježíši, tak kam to bude?“ Pán Ježíš řekne, kam to bude, a tak my jedeme. Všelijak, šikovně - nešikovně, ale v podstatě ty páky od řízení si necháme v ruce. My se zajímáme o to, kam by to mělo být, ale pořád to nechceme pustit z rukou. Zatímco když je Ježíš skutečně Pán, tak mu musíme říci: „Pane Ježíši Kriste, prosím tě, sedni si za volant, já si sednu vedle.“ Jenomže to je riziko, protože Pán Ježíš volí rychlost jízdy, nám to někdy připadá pomalu, jindy zas se bojíme, že to je moc rychle, za třetí jede cestami, kterými my bychom nikdy nejeli, protože my přece máme ty bezpečné zkratky a já nevím, co všecko, a dostáváme se třeba někdy do určitého konfliktu s ním. Ale až toto znamená, že Ježíš je Pán: že on to opravdu i řídí. Že si nevymyslím ty věci a pak chci k tomu Ježíšovo schválení, ale že mu to opravdu dávám do rukou. To je samozřejmě těžké a je potřeba to dělat každodenně. Jednou v životě je potřeba to udělat totálně vědomě třeba nějakým činem: člověk napíše dopis Pánu Ježíši nebo veřejně se k tomu přihlásí. Tenhle problém nemívají ti, kdo byli pokřtěni v dospělosti, protože oni předstoupili před shromážděnou obec a řekli: „Protože jsem uvěřil v Krista...“ Lidé, kteří vyrostli v tradičních křesťanských rodinách, třeba nikdy to úplné rozhodnutí se pro Krista sami neudělají, je to jakýsi automatismus. Je potřeba ho udělat a je potřeba dělat ho každý den.

Stejně tak je potřeba každý den odhodlaně chtít jít s tím, komu jsem jednou kdysi u oltáře řekl (řekla): „Já tě chci na celý život.“ Ale „já tě chci na celý život,“ znamená taky to, říci „já to chci zrovna i dneska“. A ne „na celý život, ale ne zrovna dneska, protožes mě naštval (naštvala).“ Možná je lepší si říkat: „Hele, já možná na tebe budu naštvaný (naštvaná) celý život, ale dneska chci žít pro tebe.“ A říkejte si to každé ráno. Tohleto je takový možná psychologický trik, který třeba můžete někdy i použít u alkoholiků nebo u lidí závislých. Skutečně chtít po nich, aby se zřekli na celý život, že se už nikdy nenapijí, je psychologicky hrozně těžká věc. A já vždycky říkám: „Prosím tě, ty budeš pít celý život, ale dneska se nenapiješ.“ A my většinou říkáme: „Pane Ježíši, já už s tím chci přestat, ale dneska naposledy.“ A to je problém. Když si slibujete v manželství: „Prosím tě, já toho fakt nechám, já nebudu chodit za těmihle kamarády, za touhle kamarádkou, ale dneska tam ještě naposledy půjdu, abych se rozloučil.“ To samozřejmě k ničemu nevede. Takže člověk obnovený, který uznal Ježíše za svého Pána, je schopen pak se podřizovat jeden druhému. „(21) V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým.“ Já tohle vidím jako strašlivě klíčovou větu, která nám nesmí uniknout, protože potom budeme správně rozumět tomu, co se píše dál: „(22) ženy svým mužům jako Pánu, (23) protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil.“ Kdybychom škrtli tu první větu, „(21) V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým,“ a začali to číst až tady: „(22) ženy podřizujte se svým mužům jako Pánu, (23) protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil,“ tak nám z toho najednou začne vyvstávat strašlivá nespravedlnost. Ale je jisté, že role v manželství jsou odlišné. Vyplývá to z biologické odlišnosti, z psychologické odlišnosti, z duchovní odlišnosti. A je jisté, že oba dva musí být v závislosti na Pánu a že pochopitelně tento požadavek, který taky trochu zní kulturním rámcem své doby vztahu ženy k muži jako k určité autoritě, je možné realizovat jenom tehdy, když ten muž je podřízen Pánu. A když se také on té ženě podřizuje, protože žena je zase v něčem jiném autoritou v rodině. A když se ty autority doplňují, je to bezva. Kdysi jsem četl takový výklad na tenhle úryvek, kde Pavel apeluje na ženy, aby se podřizovaly mužům a na muže, aby ženy milovali, že to odpovídá psychologické dispozici mužů a žen, že totiž muži si žen neskonale váží, ale nemusí je už vůbec milovat, a ženy své muže milují, a nemusí je vůbec ctít. Nevím. Zdá se mi, že v praxi to tak opravdu často bývá, že ta dispozice vlivem dědičného hříchu u žen je v tom, že by za něho třeba i umřela, jak ho miluje, a přesto ho dokáže shazovat před lidmi, shazovat a shazovat a shazovat, zatímco muž chodí a říká: „Tohleto je ta má úžasná ženská, já si jí nesmírně vážím, jak se mi stará o děti, jak mi zabezpečuje rodinu atd.,“ a vůbec ji nemusí milovat a může milovat úplně někoho jiného někde jinde. To jsou naše dispozice, se kterými musíme nějak pracovat. A proto je opravdu potřeba, abychom si hlídali: muži lásku k ženě a ženy úctu, protože ten muž se samozřejmě kolikrát shodí. My když začneme dělat ramena, machrovat. Žena to ví, že machrujeme, a je jí to směšné, pochopitelně. On se ujímá té role... K čemu geniálnímu ten chlap přišel, ta žena už dávno ví, protože ona má intuici, jde to u ní trochu rychleji. Chlap si to musí nejdřív trošku ochmatat, racionálně si to zvážit a pak učinit rozhodnutí. Blahoslavená žena, která toho chlapa neshodí v téhle těžké situaci a nedá mu najevo svou netrpělivost. Tuhle jsem byl s jedněmi manželi, jsou to už šedesátníci. Já jsem se zeptal manžela. Odpovídala mi jeho žena. Ten muž má trochu problém se „vymáčnout“ (celoživotně, já je znám už dlouho). A ta žena mu ani nedá šanci se vymáčknout, odpovídá za něho a tak se stane, že ta žena v manželství zaplní určitý prostor, který by ale měl mít na starosti manžel a muž, protože je přirozeně líný jako každý, ale u mužů je ta lenost taková jiná než u žen,tak si říká, co já bych se tam tlačil a stahuje se v tom domácím prostoru do takového svého privátního prostředí a, jak já říkám, stává se cizincem ve vlastní domácnosti. Takže pak jsou to ty otázky, které já jsem slýchal u svého otce: „Mámo, kde mám tu košili? Kde jsou ty kapesníky?“ Atd. Můj otec už zemřel, ale měli zajímavé manželství, které já dneska chápu jako úžasnou laboratoř svých zkušeností. Oba dva byli dominantní, takže si dovedete představit, jak se někdy hledalo řešení některých problémů. My jsme byli čtyři děti a pochopitelně jsme byli dominantní po svých rodičích. Přesto v lásce, někdy v italském provedení, ta rodina fungovala. Dodneška, když si na to se sourozenci vzpomeneme (já jsem nejmladší), řežeme se smíchy, jak to bylo úžasné. A jak to někdy bylo směšné... Já na tohle upozorňuji: je potřeba nechat druhému prostor k růstu. Dominantní člověk má tendenci házet trošku stín. A v jeho stínu ten druhý nemůže růst. V manželství autorita, kterou muž a žena mají - muž k tomu, žena k tomu - (autorita je od slova rozmnožovat) autorita má rozmnožovat potenciál partnera. Můžete se teď zamyslet nad tím: Dávám šanci svému partnerovi, aby byl ze mne „celý vedle“? Jsem ze své manželky opravdu nadšený, nebo jsem nadšený z rybářských prutů...? Ujímám se odpovědně prostoru, který mám ve svém manželství zastávat?

2. zamyšlení

Modlitba: Děkujeme ti, Bože, že jsi stvořil muže a ženu, abys byl z jejich existence poznáván ty sám. V křesťanském manželství jde o to zjevit světu tvoji lásku projevenou nám v Ježíši Kristu. Chválíme tě a děkujeme za tohle povolání, které jsi těmto bratřím a sestrám dal, a prosíme tě, ať ho čím dál víc naplňují, aby každý, kdo se s nimi setká, skutečně se setkal s tvojí láskou. Amen

Jak jsme se modlili v úvodní modlitbě, nejde jen o to, že muž a žena jsou obraz Boží, ale mělo by se opravdu dát usoudit na tu úžasnou lásku, kterou Bůh má k člověku, kterou nám zjevil ve svém synu Ježíši Kristu, za té neblahé situace člověka, do níž se dostal hříchem a z které si nemohl sám pomoci. Hřích je situace, ze které si nemůžeme sami pomoci. Teď to řeknu trošku agresivní formou: existuje kromě zázraku cesta, jak se zbavit hříchu? Cesta z hříchu pro každého z nás? Neexistuje. Musí se opravdu stát zázrak. Protože ať bychom se sebevíc odhodlali, kdybychom se sebevíc rozhodli, kdybychom se sebevíc snažili, jestliže jsme jednou narušili vztah k Bohu, není v naší moci ho dát do pořádku. Do pořádku ho může dát jenom Bůh. Svátost smíření je zázrak. Jsme svědky mnoha podobných zázraků. Při eucharistii klademe na oltář chléb a víno, stává se z toho tělo a krev Páně. Je to zázrak. Stává se to zdrojem, otevřením pramene Boží milosti, pramene Boží lásky projevené nám ve smrti a vzkříšení Kristově. Manželství: k oltáři přichází muž a žena, stává se zázrak: odcházejí manželé stvořeni k tomu, aby byli jednou bytostí, aby zjevovali tu úžasnou lásku světu. Do zpovědnice přichází hříšník oddělený od Boha, odchází člověk sjednocený s Bohem. A můžeme pokračovat dál. To všechno jsou proměny, které se dějí. V našem srdci vzniká nová skutečnost, která tu před tím nebyla. Mluvíme pak o nezrušitelných znameních, o milostech atd. To tu teď nechci rozebírat.

V manželství vzniká nová skutečnost, která tu prostě nebyla. Tuhle skutečnost nelze nacvičit ani tím, že ti lidé spolu žijí před manželstvím a že se mají rádi a že se mají kdovíjak rádi. Já vůbec nezpochybňuji, když někteří lidé říkají: „My jsme tu svatbu neměli, ale my se máme strašně rádi a je to bezvadné.“ Přesto tam nevznikla ta skutečnost manželství. Skutečnost, že ta jejich láska je nějakým způsobem napojena na Boží lásku a pak přetvořena. Vy tu vytváříte znamení. Podobně jako smrt nenacvičíme dlouhým spánkem, tak realitu manželství nenacvičíme nesezdaným soužitím. Sv. Pavel mluví o manželství jako o velkém tajemství, které vztahuje na Krista a na církev, jako o velkém tajemství, které má být znamením vztahu Krista k církvi. Krista, který dal svůj život za církev, za každého z nás, který dal svůj život proto, aby nás očistil od hříchu a dal nám znovu perspektivu, nový život, novou budoucnost. Umřel a vstal z mrtvých. Tohleto je tedy skutečně povolání křesťanského manželství, to je výkon všeobecného kněžství realizovaného v manželství. A co je úkolem kněze? Zvěstovat Boží vůli, oslavovat ho, sloužit mu, hlásat jeho slovo, uznávat ho za svého Pána, uznávat jeho svrchovanost. To je úkol kněze a je to tedy i úkol kněze všeobecného - váš - skrze manželství.

Ještě bych se dotkl jedné věci z listu sv. Petra, který mluví dost podobně jako sv. Pavel o podřizování se. Už jsme si řekli, že to podřizování platí z úcty ke Kristu: „podřizujte se jedni druhým“ a teď sv. Pavel tam formuluje ty dvě odlišné cesty k tomu podřizování, které odpovídají přirozenosti. U sv. Petra ve 3. kapitole se mluví o určitých věcech, klade na srdce mužům jeden úkol a také ženám. Ženy totiž chtějí opakovat tu úžasnou zkušenost, kterou měly s mužem hned na začátku, máte to prostě v genech: on je ze mne „celý vedle“. A Žena potřebuje ke svému pocitu štěstí vědět, že muž je z ní „vedle“. Vlivem dědičného hříchu ovšem tady dochází k tomu, že tuto zkušenost člověk chce opakovat, ale řekl bych ne zcela čestným a legitimním způsobem, manipulativně. Nebo že ji chce opakovat jenom prostřednictvím povrchních prostředků. Na pokusu opakovat tuto zkušenost pomocí povrchních prostředků stojí dva úžasné průmysly, totiž kosmetický a móda. Jsou zaměřené jenom na tohleto. Sv. Petr říká: prosím vás, když tohleto, tak ať to není jenom navenek. Ať se ta žena snaží, aby muž byl z ní „vedle“ pro její duchovní rozměr. Nezapomeňme, že nakonec, jak říká L. Evely ve svých duchovních promluvách Láska a manželství: Muž, který touží po ženě, nakonec přes všechno to tělesné, co tomu nějak předchází, touží po její duši, po jejím duchu, po jejím vnitřním rozměru, touží být naplněn skrze její duchovní bohatství. Sv. Petr v tomto místě velebí Sáru, která byla Abrahamovi skutečně dobrou ženou a pak říká: (1Pt 3, 6) „Vy jste jejími dcerami, jednáte-li dobře a nedáte se ničím zastrašit.“ Ten cit nás chce zastrašit, když neakceptujeme pravidla, která on diktuje včetně módy. Netvrdím, že křesťanští manželé mají chodit oblékaní jako z minulého století.

Když jsem byl v Americe, narazil jsem na jednu sektu, její představitelé skutečně žijí v konci devatenáctého století, ženy jsou tak oblečené, je vidět řád rodinného života, nepoužívají traktory. Teď tedy je začali používat, ale aby toho nebylo moc naráz nesmějí mít pneumatiky, jenom železná kola. I to je v Americe zajímavý byznys, Ford jim vyrobil traktory s železnými koly.

Nemůžeme se úplně vydělovat, jde o to, co jsou skutečné hodnoty našeho života, které musí být opravdu odvozeny z nitra. My se někdy dostáváme do takového pokušení, že křesťan musí utéct z tohoto světa, aby mohl žít křesťansky. Já jsem tuhle vedl debatu s jedním člověkem, jestli je možné, aby bankéř mohl být dobrý katolík. Já jsem přesvědčen, že ano, vždyť ten svět ekonomiky není sám o sobě hříšný. Hříšné je to, že se porušuje desatero a desatero se porušuje nejenom v bankovnictví, ale i v zemědělství a ve stavebnictví a v rodině. V tom to tedy nemůže být, že by nějaká oblast v tomto světě byla z principu nepřístupná. Ženám se u sv. Petra klade na srdce, aby tu zkušenost : „On je ze mne celý vedle“, nepostavily na nějaké vnější manipulaci, na nějakém povrchním postoji, ale na hloubce duchovního rozměru.

Stejně i muži, když žijete se svými ženami, mějte pro ně porozumění, že jsou slabší. Ten překlad není úplně šťastný. Tam je použito řeckého slova astchénos na adresu žen. Astchénos je skutečně jako slabý, astenický typ, hubeňour. Toto slovo má význam, nikoliv přenesený, ale jeden z možných, astchénos jako slabší, společensky méně významný. A to jsme v realitě, že ženy jsou společensky méně doceňovány. Mzdové statistiky ukazují, že žena na stejné pozici za stejnou práci ve stejném rozsahu dostává méně peněz říkalo se tomu kdysi dámský plat. To je realita, kterou křesťanský manžel má vědět a nemá se s ní smířit. Že jeho žena je společensky méně hodnocena, nejenom že se s tím nemá smířit, nesmí si myslet, že je to v pořádku. Já vždycky rostu, když muži začnou mluvit o těch „ženských“ nápadech, ženy zase o těch „mužských“ nápadech a samozřejmě vždycky jsou to ty nápady hloupější. To je právě působení dědičného hříchu v nás. Už to začíná v dětství: Kluci jsou blbí. A holky jsou blbé. A všichni jsou blbí. Samozřejmě: Kluci jsou blbí, protože mají blbé sestry a děvčata jsou blbá, protože mají blbé bratry. To je působení dědičného hříchu v nás. Náklonnost ke zlému se v partnerském vztahu projevuje právě v podceňování. V křesťanském manželství by tohle nemělo být. Já vím, že někdy je to složité, ale jedna věc je podcenit a druhá věc je adorace, kterou někteří muži pěstují a někdy i ženy. Je potřeba se vyvarovat dvou krajností, kdy manželka manžela adoruje, nebo na druhé straně o něm mluví jako o blbci, co si neumí ani uvařit čaj. Přitom on není hlupák, je jen nepraktický člověk, který se celý život věnuje vědě. A vždyť to věděla, když si ho brala. Je opravdu velký úkol, aby křesťanští manželé brali ženy rovnocenně a vážně, ale aby se o to zasazovali i ve společnosti. Žena potřebuje víc ochrany, víc zastání. Sv. Petr pokračuje: „a prokazujte jim úctu, protože jsou spolu s vámi dědičkami daru života.“ On tedy říká, prokazujte jim úctu, protože jsou před Bohem na tom zcela rovnocenně. Sv. Pavel potom řekne úplně jasně: „Před Bohem už nerozhoduje, jestli je někdo muž nebo žena.“ Tak vašim modlitbám nebude nic překážet. Čili, to už je závěr pro všechny, když se žena bude snažit okouzlit muže duchovní kvalitou a muž převezme odpovědnost za ni a bude mít pro ni porozumění a budou se oba před Bohem vnímat rovnocenně, tak „vašim modlitbám nebude nic překážet.“ Jak to tak pozoruji během let, vidím, že Pán je nesmírně citlivý a řekl bych žárlivý na jednu věc - ne na nějaké rouhání atd. - on je citlivý na to, jestli jeden člověk druhému člověku „šlape po hlavě“. Na ponižování. Co má za zlé farizeům, je to, že ponižují. Že ponižují lidi tím, že jim ukládají nesmyslné úkoly. A v manželství také - Pán je háklivý na ponižování. Ponižovat se dá různě. Občas nám to tak ujede, že jsme ironičtí. Ironický člověk demonstruje hlavně dvě věci: že je chytrý, že má postřeh, ironie vyžaduje tuhletu vlastnost, a málokdo si uvědomuje, že ironie také prozrazuje zraněnost a hořkost, za což by se člověk třeba už tak trošku i styděl, ale tahle kombinace zraněnosti a hořkosti a inteligence a pohotovosti se vyjádří úžasnou ironií. Jízlivost. Někdy je to zábavné, když to má míru, když je to tím kořením, když se nebereme tak vážně. K tomu bych přidal ještě další verš, který to všechno shrne: „Nakonec pak: všichni buďte jedné mysli, soucitní, plní bratrské (v originále je sourozenecké) lásky, milosrdní a pokorní, neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání.“ (1Pt 3, 8-9).

Teď by se možná dalo uvažovat o tom, jestli dávám šanci svému manželovi, aby byl ze mě ohromen, aby byl mnou ohromen. Nejenom tím vnějším efektem. Ale prosím vás ten vnější efekt zcela nepodceňujme. Ono to je hrozné, když přijdete domů a vždycky najdete ženu jen v teplákách a v natáčkách a rozcuchanou, ale když ona jde do práce, tak ukazuje chlapům v práci tu svou nejlepší stránku. Zrovna tak chlapi. Když chodí do práce, dobré. Ale na sobotu a na neděli se neoholí, protože si musí vousy odpočinout... Pěkně prosím a opravdu vás před Pánem vybízím, abyste věděli, že ten hlavní a strhující dojem máte dělat na svého partnera a ne na ty spolupracovníky a spolupracovnice v zaměstnání nebo na ulici. Jistěže i na ulici je člověk zodpovědný manželovi, že mu nebude dělat ostudu a manželce, že bude chodit slušně oblečený. Samozřejmě někdy manželka řekne, už by sis měl koupit nové kalhoty, což pro muže je trochu problém, protože to je činnost, kterou nedělá rád, kupovat si šaty nebo něco takového. Ale je potřeba taky nějaký sebezápor, bratři. Opravdu. To je nějaká oběť. A tak jak pro to nemáte smysl u sebe, zkuste někdy říci manželce, hele, co kdyby sis koupila nějaké nové hezké šaty. Vy to samozřejmě nevidíte, že to chce, ale aspoň ten rozum zapojte, že by to manželka chtěla slyšet. Jeden pro druhého se musíte snažit vypadat.

Já si opravdu myslím, že někdy jsou manželské problémy zapříčiněny tím, že já vlastně s tím druhým najisto počítám, tudíž se tolik nesnažím, nebo snažím se v těch principiálních funkcích manželství, v nichž jsou uspokojovány racionální potřeby rodiny. Ale nezapomeňte, že nejsme jenom rozum, že jsme také emoce. A k emocím patří spoustu věcí, které třeba nejsou ani tak racionální, ale jsou třeba něžné, a že to člověk potřebuje stejně a že muž se nemá za co stydět, když dá najevo, že to potřebuje a nemá se za co stydět, když to chce žene také ukázat. Někdy má pocit, že tohleto se tak nějak nesluší. Generace mých rodičů byla vychovávána tak, že tyhle věci se před dětmi ani nedávají najevo. Přesto mám dodneška několik vzpomínek, kdy si to táta a máma dali najevo, nebylo to často, škoda, že s tím tak šetřili, ale najednou člověk viděl, aha, tak moment, ono to není jen o tom vyjednávání v dominantních situacích... Nepodceňujte emoční, kulturní, estetický rozměr manželství. Muž se ženou jsou zodpovědní za to, jak budou tomu druhému přitažliví, jak na sebe budou dbát, i třeba (někdo to považuje za zbytečnost, někdo třeba ne), že budou cvičit... já nemám o tom co mluvit... ale já nejsem ženatý... já vím, že nemáte povinnost se dívat na tlusté preláty. Ale tohle patří vůbec ke kultuře života. Myslím si, že dneska je potřeba ukázat alternativu křesťanského života, který umí žít jeden pro druhého, kdy si uděláme na sebe čas, kdy si uděláme příjemné posezení, kdy někam zajdeme, kdy se vyznáme z toho, že náš život není zajištěn tím, co si vyděláme, ale je zajištěn tím, co pro nás udělal Bůh. A já si to mohu dovolit. Když všichni sousedi okolo říkají, já nemám čas chodit do kostela, a makají a makají a makají a vlastně si to ani neužijí. My nejsme na světě jenom proto, abychom pracovali. Šest dní budeš pracovat, sedmý den odpočineš. Jsme tady proto, abychom prožili život s Bohem a ve vztahu s druhými. Nenechme si tohle ukrást. My víme, že se to dá tak prožít. Lidé, kteří jsou mimo, to třeba opravdu tak nevědí. Takže pánové, žena je pohlaví slabší, dbejte na to, aby se vám líbila, dejte jí k tomu prostor a ... peníze taky někdy. A vy ženy mějte porozumění, protože chlapa je potřeba někdy postrčit. Přestaňte mu velet, začněte ho spíš jinak motivovat, aby chodil upraven. A nezanedbávejte to, co s tou emocí souvisí. Manželství ale musí také z něčeho vnitřně žít, a to je duchovní život.

3. zamyšlení

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, s radostí vyznáváme, že ty máš zájem o náš život a že máš zájem na našem štěstí. A že nám nabízíš řadu prostředků a řadu možností jak skutečně šťastný život žít přes všecky těžkosti, všecky nesnáze, které život v tomto světě přináší. Děkujeme ti za to všecko. Amen.

Začali jsme rozebírat objektivní pohled na manželství, biblický pohled, potom jsme přešli na některé praktické věci, protože nejsme andělé, kteří žijí jen duchovně. Ale jsme lidé, kteří potřebují také ty vnější prostředky, musíme žít také duchovně - nemyslím teď spirituálně, ale mám na mysli umění, výstavy atd., to znáte. Ale neměly by se zanedbávat ani věci řekl bych těla. Člověk má trojí život: biologický (zdraví, starosti o zdraví), psychický (ten se musí živit podněty kulturními a jinými a něžností a nevím čím vším) a potom má právě i život duchovní (pneuma), protože člověk je duchovní bytostí. Nutno říci, že lze vést velmi dobrý a citově bohatý a uvědomělý život, aniž by se člověk stal tím, kým má být. Úkolem člověka je rozvinout všechny svoje složky. Člověk má být bytostí duchovní. Nemůže žít tak, že by přitom nejedl, nepil a neměl zkušenost s hmotným světem, čili se svou tělesnou stránkou. Člověk nemůže žít tak, že by neudělal zkušenost se vztahy - třeba pozitivní nebo negativní - ale udělá zkušenost s rodiči, se sourozenci, se spolužáky, s lidmi, kteří jsou kolem něj. Ale bohužel se může stát, že člověk může žít a zůstane bez poznání osobní zkušenosti s oblastí, v níž nakonec tkví smysl a cíl celého našeho života, totiž s oblastí duchovní. Když máme hlad, tak nám kručí v žaludku, klesá nám hladina cukru v těle, stáváme se agresivnější a někde si to vezmeme - vyčistíme tu ledničku. Když hladovíme ve vztazích, tak to taky víme a hledáme někoho, protože mu není dobře samotnému. Ale ta oblast ryze duchovní bohužel nebo bohudík není tak agresivní, ale tím nechceme říci, že je méně potřebná, že nároky, touhy a potřeby duchovní člověk tolik nepotřebuje jako tu seberealizaci ve vnějších vztazích. A v manželství tak jako potřebujete sexuální život, tak potřebujete duchovní život. Obojí.

Když mluvím o duchovním životě, mluvím o centru lidské osoby, o lidském srdci, které není sídlem citů, nemyslíme tím ani příčně pruhovaný sval, který nám tady pulzuje, ale myslíme jádro osoby. Nevím, jak bych to lépe definoval. A v tomto srdci, v tomto jádru osoby, kde se děje naše chtění, kde se děje naše bytí, v tomto ohnisku běží také o vztah k Bohu. Srdce je místo, kde se děje duchovní život. Duchovní život není ani opak fyzického ani protiklad intelektuálního nebo nějaký protivník citového života, je to jiná složka našeho života, kterou nejsnadněji opomíjíme. Prosím vás, teď řeknu jednu základní věc: podmínkou pro vedení duchovního života, podmínkou pro to, aby se člověk stal tím, čím se má stát, podmínkou pro to, aby se vaše manželství stalo tím, kým má být, abyste byli šťastnými v manželství, podmínkou k tomu je jedna skutečnost: udělat si čas. A řeknu to úplně bez obalu: čas nám nezbývá. Já neznám člověka, kterému by zbýval čas na modlitbu, kterému by zbýval čas na chození do kostela, kterému by zbýval čas na čtení Písma, kterému by zbýval čas na rozhovor s partnerem o důležitých věcech, na společnou modlitbu s partnerem. Prosím vás tento čas nám nikdy nezbývá, ten si vždycky musíme najít a pozitivně udělat. Bez toho to prostě nejde. Já samozřejmě vím velmi dobře, že člověk svobodný si ten čas může dělat snáz. Vím velmi dobře, že farář na faře má sice mnoho povinností nadiktováno z vnějšku, ale nakonec si může uspořádat věci sám. Ale vím taky velmi dobře v práci, kterou teď vykonávám - chodím teď normálně do zaměstnání, ráno musím naklusat, ke svému překvapení jsem zjistil, že tam bývám tak dlouho, že si nestačím některé věci koupit - člověku nějak dojde: jak to dělají ti manželé? Čili vím velmi dobře - a říkám to zcela otevřeně - nikdy jsem neměl horší podmínky pro vedení duchovního života, než když jsem se stal generálním vikářem na arcibiskupství. Paradoxní. Ale práce, kterou tam děláme a způsob, jakým to děláme je naprosto nejbližší tomu, co žijete vy. A já si jako vy musím na duchovní život pozitivně dělat čas a vědět předem, kdy v tom dnu budu hovořit s Hospodinem. Tahle, strategie duchovního života by měla patřit k vašemu plánování času. To, co z našeho života, z naší činnosti není zasaženo duchem, který nám Bůh dal, není duchovní život. Já duchovním životem v tuto chvíli nemyslím úzce pouze chvíle modlitby. Modlitba je okamžikem, kdy se nějak otevřu Bohu a z toho pak má být všechno nějakým způsobem prostoupeno a ovládáno. Podobně jako lidská duše prostupuje celou naši bytost (když se řízneme, tak ji nenajdeme), podobně duchovní život má prostoupit všechno naše konání - v manželství, ... a teď jsem chtěl říci i mimo manželství.

Prosím vás, podobně jako duchovní život má zachvacovat celý náš život, tak celý váš život má zachvacovat manželství. Manželstvím má být zachvácena celá vaše bytost, ať už jste v zaměstnání, ať už jste spolu nebo nejste spolu. Není: toto patří do manželství a toto ne. Stejně tak jako není: toto patří Bohu a toto ne. Manželství je vlastně trojstranná smlouva. Já neznám jiné lepší slovo, i když chápu, že o lásce a o těchhle věcech mluvit jako o smlouvě někomu může vadit, řekněme třeba svazek, to je lepší: muž, žena a Bůh. To je to, co dává sílu manželství. Čili to, co tam vnáší muž, to, co tam vnáší žena a to, co tam vnáší Bůh. To, co tam vnáší Bůh, má prostupovat oba dva: muže i ženu. Jsou-li prostoupeni Duchem Božím (samozřejmě nejsme tak dokonalí, nakonec i o Panně Marii se říká, že nerozuměla, ale uchovávala) nedělejme si iluze, že když budeme vést hluboký duchovní život, že nemůže dojít k rozdílným názorům, k rozdílným pohledům na věc a k povinnosti se nějak sladit. Tak dokonalí prostě nejsme. Ale přeci jen, když víte, že manžel se tak snaží žít, manželka se tak snaží žít, přeci jen snadněji nacházíte jednu věc, tedy doufám, že totiž vykládáte činy svého partnera pozitivně. Nejhorší je, když se přestanou vykládat činy, skutky, slova partnera pozitivně a začne se v tom hledat jiný smysl. Pochopitelně člověk tohle začne hledat poté, co s tím udělal špatnou zkušenost, že to znamenalo něco jiného. A teď Nepřítel na tohleto útočí, abychom si nerozuměli. Satan je Odpůrce a je to možno přeložit jako Pletič, někdo, kdo všechno motá proti sobě. Mobilní telefony jsou úžasný prostředek komunikace. Velmi rychle víme. Co se děje, můžeme zjistit. Přijdu pozdě, zavolám. Dřív, když se nedalo zavolat a manžel se nevracel, manželka si řekla: asi se zdržel v práci. Ale co když se zrovna jednou nezavolá. A on má mobil. I ona má mobil. A najednou (to mi vyprávěla jedna žena) začaly vyrůstat pochyby: proč mi nezavolá? Zdržel se a vždycky zavolal, tak proč mi nezavolá? Nejdřív začne myslet, že se něco stalo, potom že je s kamarády v hospodě, potom třeba ještě horší věci... To je ten moment, kdy se věci přestanou vykládat pozitivně. A člověk je tím zasažený. Vzniká hořkost. Pak se třeba ukáže, že mu mobil někdo ukradl, s čímž jsme ani nepočítali. Ale naroste spoustu hořkosti... Čili říkal jsem: trojstranný svazek. Duchovní život má zasahovat celou naši bytost. Všechno má být zasaženo duchem Božím: rozhodování, konání. Je jedno, jestli myjete nádobí nebo ryjete na zahradě nebo sedíte v práci nebo se mazlíte v posteli, všechno to má být prožíváno v tomto rámci. A když to z toho eliminujeme, tak to není duchovní život. Abychom si rozuměli, co je to duchovní život. Duchovní život mohou vést i buddhisté. Prožívají nějaký vztah k něčemu, k nějaké síle nad sebou. Ale pro křesťany duchovní život znamená osobní vztah k Pánu Ježíši Kristu, na což jsem už narazil úplně na začátku. Vlohu k tomuto mají všichni, ale nikoliv stejnou. A z toho pochází řada problémů i v manželství.

Problémy v manželství mohou pramenit někdy i z duchovního života, protože někdo rozumí těm věcem trošku jinak. Teď on nebo ona mají pocit: ona mi v tom nerozumí. Pak do toho vrůstá to, že začnou tu náboženskou zkušenost s Kristem jeden u druhého jako trochu přehlížet, podceňovat. A najednou tady vidíme, že křesťanské manželství, i přesto že jsou oba křesťany, mají poměrně stejnou hierarchii hodnot, vědí, že Pán musí stát na prvním místě atd., se může dostávat do kolizí právě pro různou náboženskou zkušenost. Já bych vás tady skutečně vyzýval, abyste si v těch zkušenostech nikdy moc neutekli. Může přijít u jednoho období, kdy je něčím zasažený, přichází proměna jeho života, něco se děje. Toho druhého to nezasáhlo a on jen vidí, jak ten partner, partnerka se mu vzdaluje. On, ona si začíná duchovně rozumět s úplně jinými lidmi, což se samozřejmě někdy neobejde bez pocitu žárlivosti. Já vždycky říkám: prosím vás, musíte počkat na toho druhého. A skoro bych řekl, že je lepší - teď řeknu možná odvážnou věc - nerealizovat všechen myslitelný potenciál duchovního rozvoje ve svém životě z lásky k svému partnerovi, abych mu neutekl. Totiž ono nejde o to, Pán Ježíš je na prvním místě, ale ono tu nejde o víru jako takovou, jde tu jen o tu zkušenost. Jde o určitá porozumění. A kvůli tomu, že ten druhý ta porozumění nemá, neznamená, že věří méně nebo hůř. Protože osobní vztah k Pánu Ježíši máme každý svůj. Máme ho budovat v manželství společně, ale to ještě neznamená, že bude všechno identické. Samozřejmě někdy ta tolerance je dostatečná, manžel říká, no, jo, ona chodí na ty modlitební kroužky jak oni se tam vymodlují, to já radši jdu s chlapy opravovat faru. Fajn. Pokud ona nežehrá na to, že on je po sobotách na té faře a farářovi tam odřou od rána do večera kdeco a on nežehrá na to, že ona má v úterý večer dámský duchovní klub, je to bezva. Ale když to začne někomu v něčem vadit, tak je potřeba hledat míru.

Vůbec problémy v partnerském životě v manželství přinášejí ty oblasti života, kde to ti partneři nemohou prožívat společně. Už jsem řekl: některé duchovní zkušenosti nemohou najednou prožívat společně. Z toho pak je už jenom kousek k žárlivosti a k zakomplexovanosti. Přeci jen většinou to bývají chlapi. To je zajímavé, pod křížem stály ženy, i v kostele jich bývá víc, i když třeba tady na Lhotce tomu tak nebývávalo. (Když jsem byl farářem v Ostrově, tak jsem zíral, co tam bylo chlapů v kostele. I v absolutním množství jich bylo víc než žen, což je jev neobvyklý. Tam byla řada mladých kluků, kteří si nemohli najít manželky v místní farnosti, protože ta děvčata tam nebyla.) Muž se zasekne a teď mu žena stále začne nešikovně vysvětlovat, jak by to bylo úžasné, kdyby to pochopil tak jako ona, ale on to nemůže pochopit tak jako ona, protože on to musí pochopit jako on. A ona mu to neusnadňuje, protože začne mluvit o tom, jak ten farář je úžasný, vedoucí skupiny je úžasný a on začíná mít z toho komplex, že on není tak úžasný, což třeba vůbec nemusí být pravda. Musíme počítat i s tím, že duchovní nadání máme každý jiné. To znamená míru k duchovnímu naplnění, k níž jsme povoláni, máme různou. S tím nic nenaděláme. To není vada duchovního života nebo vada víry. Ale problém je, že se vezmou dva lidi a očekávají od sebe, že ten duchovní talent bude takový a žena ho tlačí a „já jsem si myslela... a on kdyby chtěl...“ A já říkám, prosím tě, to není u něho nechtění. Vzala sis člověka prakticky založeného, který nikdy z ničeho nedělal vědu, v neděli chodí do kostela, protože věří v Pána Ježíše, společně se s tebou modlí, ale nečekej od něho vysoké duchovní vzmachy, není k nim povolán. Tohle ale člověk, než uzavře manželství, musí vědět. Když pak se to stane, musí se to řešit opravdu tolerancí. Jeden z velkých problémů manželství je, že manželé od sebe pořád očekávají to, co ten druhý dát nemůže, protože k tomu není vybaven.

Když jsem připravoval na manželství, říkal jsem, tady si sepište, proč si toho druhého chcete vzít a tady si sepište, co vám na druhém vadí a docela znepokojuje. Pak se rozmyslete, jestli s tím, že on je takový a makový a ona je taková a maková, jste ochotni žít po celý život. Oni někdy říkají: „Ono se to časem poddá.“ Kdepak, nepoddá se nic. S tím musíte žít celý život. Spíš je to horší. Jste ochotni toto akceptovat? Jestli máte mezi sebou takováhle očekávání, tak vám radím, opravdu dejte tomu druhému svobodu, nečekejte to od něj, snažte se s ním nějakou jinou cestou duchovního života vyrovnat. „Kdyby on aspoň trochu chtěl, to by z něj mohlo být...“ Maruško, vzala sis toho, kdo nechce, to je první věc, za druhé i to je otázka v tomhle případě. Co to znamená milovat druhého jako Kristus, což v manželství má být. „Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.“ Dát druhému svobodu být takovým jaký je. Přijmout ho takového, jaký je. Skutečný rozměr lásky je, já tě přijímám takového, jaký jsi, s celou tvou minulostí, se všemi limity, které máš, a mám tě rád (ráda) takového, jaký jsi. Pán Ježíš nás opravdu miluje takové jací jsme. Rodiče nám třeba říkají: Až uděláš to a to, tak tě budu mít rád (ráda). Pán Ježíš nám neříká, až budeš lepší, až budeš dokonalejší, až zvládneš támhleten duchovní úkol, tak tě budu milovat. Pán Ježíš nás miluje takové, jací jsme a v té síle jeho lásky (to jsme zase u duchovního života) jsme schopni se stávat tím, kým on nás chce mít. V síle jeho lásky. A láska, v polštině je záměna mezi těmi slovy, láska není nic jiného, než Boží milost. A Boží milost není nic jiného, než Boží síla, která nás promění. Síla toho vztahu.

Vzpomeňte si na časy, kdy jste se do sebe zamilovali, kdy se ve vás zrodila ta úžasná síla. On, jinak to člověk docela líný o ni stál, ucházel se o ni. Je půl šesté ráno a on korzuje na autobusové zastávce, poněvadž ví, že ona jezdí takhle brzy do školy. Jé, to je náhoda, kde se tady bereš? Ale, zrovna jsem tady náhodou šel. A tak dále. Takhle se to maskuje, ale ve skutečnosti je to proto, že se v něm zrodila nějaká síla. Je pochopitelné, že tyhle projevy zamilování pominou, ale to neznamená, že pominula láska, že pominula ta síla. Síla lásky Kristovy působící v nás, nás může proměňovat. Síla lásky toho druhého nebo moje k tomu druhému může tomu druhému dávat šanci se proměňovat. Ale nesnažme se prosím vás toho druhého formovat do těch svých formiček. Kde je Duch Boží, tam je svoboda. Duchovní život není myslitelný bez svobody. Stejně tak hluboký manželský život a láska není myslitelný bez svobody. A svoboda znamená, řekl bych, rezignovat na pocit jistoty „já ho mám“, „já ho vlastním“, to partnerský vztah zabíjí. Ale znamená to přejít do roviny víry a naděje. Když někoho mám, tak ho vlastním jako předmět. Mám tohle sako, mohu ho odložit, mohu ho použít, s manželem, s manželkou tohle udělat nelze. Jakmile člověk přistoupí na tenhleten rozměr: že tam musí být svoboda, že žiji z toho, co mi nabízí Bůh, protože ani duchovní život ani víra není něco, o čem můžeme říci, že to máme, že na to máme nárok, že to vlastníme, že to je samozřejmost. Mě vždycky děsili lidi, kteří říkali: „Já věřím a já nikdy věřit nemohu přestat.“ Víra je také dar. Někdy možná nám to Bůh dá v duchovním životě velmi silně pocítit z pedagogických důvodů, že to dar je a že si ho nemůžeme dát a najednou jsme z toho celí vedle. Nechci říci, že ztrácíme víru, spíš ten pocit víry, který nás nese, a najednou může být všechno jinak. Tak to může být i v manželství.

Právě aby se léčila jakási povrchní samozřejmost, může nám najednou ten druhý trochu unikat. A my můžeme reagovat buď tím, že ho chceme vlastnit, a začneme ho ovládat a manipulovat, zacházet s ním jako s tím sakem, nebo si řekneme, moment, tady mu musím dát svobodu. To neznamená, že se smířím třeba s nějakým jeho špatným jednáním. Bůh se také nesmiřuje s našimi špatnými činy, ty on nenávidí, ale nás miluje. A chce nás od těch špatných činů oddělit.

Mluvil jsem tu o znovuzrození. Duchovní život skutečně předpokládá znovuzrození z vody, z Ducha svatého z obnovy křtu. Teď to budeme prožívat na velikonoční vigílii. Spočívá v odevzdání se Ježíšovi a v přivlastnění si jeho smrti a vzkříšení. A když na tomhle člověk založí svůj život, ztratí strach o sebe i o druhého. Takto vedený duchovní život, kdy já se odevzdám Ježíšovi a poznám, že on se odevzdal mně, že to co se stalo na kříži nebyla jenom hra, ale že to bylo jeho vydání se do mých rukou, kvůli mně, poněvadž tam jsem měl viset já a zaslouženě, tak to můžeme vnímat, že Ježíš mně říká: „Ať se v tvém životě stane cokoli, na mě se můžeš spolehnout.“ A když mi tohle začne říkat Ježíš, tak já to mohu říkat svému manželskému partnerovi, partnerce: „Ať se bude dít cokoli, můžeš se na mě spolehnout.“

Přišla za mnou kdysi jedna mladá žena, to manželství dlouho netrvalo, bylo poměrně na začátku, že má pocit, že manžel se zamiloval do jiné ženy. Ten pocit byl zřejmě oprávněný. Já nevím, jak až daleko to mezi tím manželem a tou druhou ženou zašlo. Ale já jsem říkal, prosím tě, teď mu nesmíš dělat scény. Teď právě musíš při něm stát, protože to je pro něj složitá situace. A musím říci, že do nějakých dvou měsíců, právě proto, že ona se zachovala velmi moudře(což neznamená, že schvalujeme, co on dělá), nereagovala na to: „Tys mi před oltářem slíbil to a to a jsi tedy můj a já mám nárok.“ nýbrž reagovala právě z pozice, že začala o něj bojovat duchovně, tak dneska mají spolu šest dětí a žijí nádherný úžasný život. Byla to krize, kterou oba dva zvládli. Ať se děje cokoli, můžeš se na mě spolehnout. Blbé je, že když se začne něco dít, tak ten druhý začne taky selhávat. Ale prostě ono to v tom manželství je tak, že ten druhý je někdy v něčem slabší a tak musím zabrat já. Třeba i dlouho. Ale co já vám to mám vykládat? Já vás chci jen povzbudit k tomu, abyste si nemysleli, že tady je něco, o čem Pán Bůh neví. Co já vidím, tak velkým problémem je „image křesťanského manželství“, navenek pěstovaná, znesvobodňující: křesťanští manželé musí být vždycky úspěšní, ve všech parametrech toho, co se u křesťanského manželství posuzuje: hodně dětí, usměvaví... Všecko to je hloupost, velmi znesnadňující, to může být i velmi těžké. Do hloubky vašeho života nevidí nikdo jiný než vy a Pán Bůh. A to není to, co se předvádí v neděli v kostele. O tu hloubku běží. Otevření se Bohu, odevzdání se Bohu, přijetí jeho milosti vede k sebeúctě, protože vím, že jsem milován Bohem, a to znamená také k větší úctě k partnerovi, protože vím, že je taky milován od Boha. Jednou mi jedni manželé říkali, že byli na nějakých duchovních cvičeních a „při adoraci tam zažili skutečně hluboký zážitek, jak Bůh je oba miluje, nejenom mě a nejenom manželku, ale nás dva.“

Dát se Bohu vyžaduje odvahu, protože, když Bohu všecko dáme, tak Bůh chce opravdu všecko. Buď se Bohu odevzdáme cele, anebo vůbec ne. Vypráví se příběh žebráka, co vyžebral hrst rýže. Večer potká Pána Ježíše a ten se ho zeptá, co mi dáš? A žebrák se s ním rozdělí o tu hrst rýže na půl. Ráno, když se probudí, zjistí, že má v mošně tolik zlata, kolik rýže dal Pánu. A říká si, škoda, že jsem nebyl schopen dát všechno, obětovat všechno. My od Boha dostaneme jenom tolik, kolik dáme jemu, protože jen to, co mu dáme, on může proměnit. Když mu dáme svoje manželství, on ho může proměnit. To, co mu zpřístupníme, on může proměnit. To, co si chceme řešit sami, do toho nezasáhne. Takže se v tom pachtíme a motáme a říkáme Pane Ježíši, proč ty mi nechceš pomoci. A Pán Ježíš říká, já bych ti pomohl, ale tys mi to ještě nedal do ruky. Protože my to chceme takhle a takhle a takhle.

Jeden z důležitých prostředků duchovního života v manželství je reflexe, to znamená zpytování svědomí a vzájemné odpouštění si. To by mělo skutečně být součástí vaší společné večerní modlitby. Já vím, že to je těžké, když on přijde z práce pozdě a vy se ani nějak moc nesejdete, ale aspoň někdy by to mělo být, odpouštění. O neděli jsem se už zmínil, jakožto o dni, kdy se to dá všecko zkrystalizovat. Společná modlitba. A sexualitu vnímat jako vzájemné obdarování a spoluúčast na tvůrčím Božím díle. Jako student jsem četl sv. Tomáše Akvinského, který říká, že gesta lásky manželů jsou vlastně svátostinou, neboť jimi obnovují svátostnou milost, kterou dostali.